Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zvonivé klávesy (jak jinak) a svižné tempo úvodní skladby novinky „The Wolves Die Young“ představuje kapelu ve zcela konzervativní, přesto vynikající formě a navnadí na hodinku příjemného poslechu. I se skladbou následující se upevňuje pocit, že na „Pariah´s Child“ půjde hlavně o zmíněnou retrospekci. Ostatně kapela sama avizovala, že letošní patnáctileté výročí bude na turné připomínat návratem do svých počátků, což ji i motivovalo k sepsání rychlejších skladeb. Nemohu se však zbavit dojmu, že při komponování se šlo cestou nejmenšího odporu. Aktuální písně jsou rychlejší, citelně jednodušší (s ohledem na předchozí alba), zábavné však jen sporadicky. Počáteční spokojený úsměv na tváři se začíná stahovat. Příjemné probuzení přijde až s folkovou tancovačkou „Cloud Factory“. Poté se opět vaří z již převařené vody a posluchač poněkud nesvůj kouká na hodinky, kdy už bude konec. Spíš než závan svěžích nápadů je z většiny desky cítit profesionální rutina.
Jiskřivá srandička s rozverným pokřikováním „X Marks The Spot“ je zajímavá třešnička na jinak obyčejném dortu. Balady od této party mívají proměnlivou kvalitu, aktuální „Love“ je vysloveně otravná. Zbytečně nasládlý hlas a utahané klávesy způsobují samovznícení všech zapalovačů v okolí. Sázka na podbízivou notu je až příliš průhledná a chutná jako vyžvýkané želé. Závěr v podobě předlouhé kompozice „Larger Than Life“ je předlouze nezáživný. Sem tam zazní silný motiv, v momentě se to utne a protahuje se. Po chvíli vyskočí povedený refrén a opět protahujeme. Celé to jde tak nějak odnikud do nikam a postrádá to ucelující téma.
Zlomové album „Unia“ ukazovalo, že SONATA ARCTICA hudebně dospěla, a že je schopna se vymanit se ze svého ranku. Propracovanější kompozice a agresivnější projev předznamenával zajímavou budoucnost. Melancholickou atmosférou nasáklé „The Days Of Grays“ ukázalo, že tahle parta ještě rozhodně neřekla své poslední slovo. Obecně se dá říci, že alba vzniklá od poloviny minulé dekády byla zdařilá, avšak „Pariah´s Child“ je vysloveně ústup z dobytých území. Nové album je nevyvážené. Obsahuje několik povedených kousků, ale také tvorbu s cedulkou „musíme něco nahrát, vydavatel naléhá“. Ve výsledku to je obyčejné album do počtu, malá domů. Kapela se nikam neposouvá, pouze odkazuje do historie. Úplně špatné „Pariah´s Child“ není, dobrá studiová práce dokáže zažehlit nejednu vrásku, ale pánové jistě pamatují lepší časy.
1. The Wolves Die Young
2. Running Lights
3. Take One Breath
4. Cloud Factory
5. Blood
6. What Did You Do In The War, Dad?
7. Half A Marathon Man
8. X Marks The Spot
9. Love
10. Larger Than Life
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.